MUDr. Vilma Partyková: Jak urina vzniká, působí a léčí

Publikováno v časopisu Meduňka, č. 4/2004.

V povědomí mnoha lékařů i laiků přežívá názor, že urina je nečistý odpad, tak jako stolice. Neuvědomují si, že se na tvorbě podílejí dva různé systémy.

Sousto potravy z úst, kde při žvýkání začíná s činností slin trávení, sestupuje jícnem do žaludku a je v něm natráveno kyselinou žaludeční a enzymy. Poté postupuje do dvanáctníku (délka 12 palců), kde je natráveno dál alkalickými šťávami slinivky břišní a žlučí. Dále v tenkém střevě (délka 4–6 m) probíhá již vstřebávání živin.

Poslední částí trávící trubice je tlusté střevo (délka 1½ m), podílející se na konečné úpravě stolice, vstřebávání vody a dalších látek. Střevní anaerobní baktérie (E.Coli, Clostridium welchii a Lactobacilus bifidus) se účastní tvorby některých vitaminů. Poté se hmota vyloučí konečníkem (anus) jako exkrement.

Na druhé straně je sice také urina vyloučena jako exkrement, ale její cesta organismem je naprosto odlišná. Urina pochází z krve, která je mírně zásaditá, a od ní se separuje v ledvinách, kam krev přichází cévami ze srdce. Na tvorbě moči v ledvinách se účastní procesy glomerulární filtrace, resorpce, sekrece a osmotického zahušťování moči. Po odfiltrování hemoglobinu a krevních bílkovin z krve vznikne prvotní urina.

Prvotní urina obsahuje látky stejného složení a koncentrace jako má krevní plasma. Když prvotní urina opustí Bowmanova klubíčka, putuje do ledvinných kanálků, kde se z ní do krve resorbují voda, glukóza, bílkoviny, vitamíny, elektrolyty atd. V proximálním tubulu ledvin se odfiltrováním sodíku, draslíku, amoniaku atd., urina stává mírně kyselou. Poté se sbírá v ledvinné pánvičce, močovody je odváděna do měchýře a z něj močovou trubicí (uretra) ven z organismu.

Z uvedeného vidíme, že urina prochází naprosto sterilním prostředím. K jejímu infikování může dojít pouze tehdy, když postihne infekce organismus. Přítomnost baktérií v urině je důležitá pro urinoterapii a při užití uriny je tato informace předána organismu, který vyhlásí infekci boj.

Protože krev, ze které vzniká urina, prochází každou buňkou, disponuje úplnými informacemi o stavu organismu. Informace v urině jsou jedinečné u každé osoby a proto se má při léčbě nemoci použít vlastní urina. Urina obsahuje mnoho složek nepatrného množství a žádný jednotlivec nemá identickou skladbu s někým jiným.

V urinoterapii existují četné způsoby aplikace, jak vnitřní, tak zevní. Nejdůležitějším způsobem je vstup ústy, pití.

Podle údajů od tisíců lidí praktikujících urinoterapii vypracovali v Japonsku hypotézu, že je velmi pravděpodobné, že urina působí jako přenašeč informací v organismu. Sběr informací z uriny začíná v ústech nebo v jícnu a sahá až ke konečníku. V dutině ústní jsou chuťové buňky, na jazyku, v jícnu a na patře, z nichž jsou podněty vedeny k hlavovým nervům.

V ústech a okolí úst jsou velké slinné žlázy (podjazyč, podčelistní a příušní) a při vstupu do jícnu jsou mandle, bránící invazi mikrobů. Chuťové, čichové i zrakové vjemy a mandle aktivují zažívací orgány a imunitní systém. Ztěží můžeme na zažívací organy pohlížet pouze jako na dopravce potravy. Urinou přenášené substance nesoucí informace jsou velmi malé, až nepatrné a většina z nich není zjistitelná současnou technologií, a přesto stačí uvést do chodu nejrůznější procesy.

Jelikož urina pochází z krve, mění se současně s  tím, jak se mění organismus každého jedince, také urina. Urina sbírá v organismu informace dobré i špatné. Tyto informace se pitím uriny znovu dostanou do určitých částí organismu, aby aktivovaly buňky a tkáně, stimulovaly vylučování aktivních enzymů a hormonů a fungování imunitního systému, a to tím způsobem, že se mezi nimi uskutečňují nějaké akce s cílem udržet zdraví.

Například, známe určitou metodu, abychom z uriny zjistili otěhotnění. Tato zkouška spočívá v zjišťování výskytu gonadotropního hormonu v urině. Když žena otěhotní, tkáň, která následně vytvoří placentu, začne vylučovat svůj gonadotropní hormon. Tento hormon bude přítomen v moči těhotné a podá nám o těhotenství informaci. Hormon se dá zjistit od 2 týdnů po oplodnění nebo 4 týdnů od poslední menstruace. Signál o oplodnění bychom mohli pozorovat bez záruky mikroskopem, zatímco urina podává tuto informaci s velkou jistotou.

Organismus ženy se začíná měnit hned od okamžiku oplodnění. Nicméně, prozatím nemáme důkazné prostředky, abychom to zjistili. Až pokročí technologie, budeme schopni prokázat analýzou uriny oplodnění okamžitě.

Dalším známým příkladem je, že urina velmi zřetelně informuje o diabetu přítomností cukru v moči, a tak bychom mohli pokračovat.

Urina má o stavu organismu informace mnohem dříve než se projeví symptomy nemoci nebo jiné změny.

Je obrovský rozdíl mezi urinou a léky. Jelikož nepatrná aktivní substance v urině způsobí aktivaci organismu, předpokládá se, že urinoterapie se zakládá na přenosu informací v organismu. S léky je tomu jinak, protože ty vyžadují užívat určité množství, aby se dostavil jejich farmakologický léčebný účinek, a to až jejich vstřebáním v žaludku a dalších orgánech zažívání, kdežto z uriny stačí nepatrné podněty aktivovat organismus, aby začal produkovat ozdravné látky a mobilizoval imunitní systém. A to bez vedlejších účinků.

Alopatických léků je často podáno velké množství, aby se vyvolaly léčebné účinky. Je to řízená intoxikace s vedlejšími účinky. Urina odstraňuje příčinu nemoci, alopatický lék potlačuje symptom. Těžko si lze představit, že nepatrné aktivní substance obsažené v přijaté urině fungují tak jako léky, aby přinesly farmakologický efekt až vstřebáním v žaludku, protože jsou nepatrného objemu.

Tento fakt vede k hypotéze, že v zažívací trubici, tedy někde mezi ústy a konečníkem, existuje senzor, který při pití uriny z ní přijme potřebné informace. Nejpravděpodobnější je, že se nachází v dutině ústní nebo v jícnu. Informace z uriny, zavedené do organismu, spouštějí řetězec fyziologické aktivace buněk, tkání a orgánů a zvyšují účinnost samoléčby.

Nakonec sdělím dva poznatky od japonských kolegů.

Podle Dr. Ryoichi Nakao reaguje urina při výstupu z těla chemicky se vzduchem, kontaminuje se v něm přítomnými bakteriemi, a pravděpodobně přijímá na denním světle sluneční záření. Předpokládá, že urina na vzduchu přichází do styku s kyslíkem a oxidem uhličitým, které jsou aktivní a s dusíkem a argonem atd., které jsou neaktivní. Mohly by již na vzduchu v urině začít nějaké chemické reakce? Je pravděpodobné, že tomu tak je.

Když získáme a užijeme urinu v temnotě, bude to zcela jiná situace, než když vyloučená urina bude ozářena slunečními paprsky. V současnosti úplně nevíme, co se kolem uriny děje, zda chemické reakce působí prospěšně nebo naopak. Také by tato změna nemusela mít žádný význam. Kolem uriny je mnoho záhad, kterým se konečně věda začíná věnovat a čeká na vylepšení vyšetřovacích technologií.

Prof. Dr. Ryošuke Uryu mi řekl, že Japonci odkoukali od Evropanů léčbu nemocí včelím propolisem a přidávají jej do uriny. Jednak odstraňuje pach uriny a jednak zvyšuje její účinnost. Zjistili, že při zevní léčbě ztuhlého kloubu urinou obohacenou propolisem se výsledky dostavují za 2 měsíce, kdežto s urinou bez propolisu za 3 měsíce.

Je dobré, že se Japonci začali vážně zaobírat urinoterapií. To, že se urinoterapie stala součástí výuky na lékařských fakultách, přinese v budoucnu své ovoce. Urina je nazývána lékem 3. tisíciletí a tak se k ní chovejme s patřičnou úctou a respektem. Je to produkt našeho organismu, chránící nám život, mějme ji rádi. Naslouchejme svému tělu.

>>> Dále